"Moje" Kosovo

Zimu roku 2005-06 jsem strávil v Kosovu. Naštěstí jsem chytl klidné období a tak asi možná zklamu ty, jež se mě občas zeptají: "Tak kolik si jich to?". Ani jednoho vážení, ale při téhle misi jsme určitě nemálo lidem pomohli. Tak se mě příště zkuste zeptat třeba na tohle.

Vlevo ta holčička a v pravo bráška.Palík.O

Začali jsme dělat naši ženijní práci. Jedna četa byla odvelena do kopců k srbským hranicím a stavěla tam cestu k osadám v horách. Já a můj bulharský kamarád jsme tam jezdili pravidelně zásobovat teplým jídlem a vším možným co by tam klukům pobyt v blátě a zimě mohl třeba jen trochu odlehčit a zpříjemnit.

Stávali jsme s proviantem na kopci a vždy čekali až si pro zásoby dojedou menším teréňákem. Jezdívali podávat hlášení po rádiu, tam jedině to totiž fungovalo, a tak jsme úzkou rozestavěnou silnici nemuseli sjíždět nekonečnými zatáčkami za nimi do údolí, šetřili nám čas, ale i tak jsem se každý večer vracel na základnu už hodně pozdě.

Kluci byli ubytovaní v jedné osadě níž v údolí, ale všude kolem bylo rozeseto ještě několik domů z niž se vždy po našem příjezdu vyrojil houf dětí. Zapomněl jsem dodat že tyto osady i když blízko srbských hranic byly výhradně Albánské. A děti byly zpravidla od několika žen ale jen jednoho otce. Tak to tam mají zařízeno.

První den k nám přišla malá holčička. Dali jsme jí s kamarádem ovoce z bedny co jsme dovezli a pak utíkala pryč. Další den přivedla bratra. Myslím si že to byl bratr, protože vyběhli ze stejného domu a jedněch dveří. Ten se zarazil, když viděl zbraň, ale sestřička ho přesvědčila, že se nás bát nemusí a po tom co jsem jí dal jogurt došel si pro jeden i on.

Zapůsobila na mě jeho reakce a večer v posteli jsem nad tím ještě přemýšlel. Nevím jestli to k něčemu bylo, ale řekl jsem si, že ho asi tak vychovali rodiče a že to není hloupé a jindy mu podobná reakce může být rozdílem mezi přežít a nepřežít.

Od té doby jsem na tu chvíli rozdávání, proti své zásadě, dal zbraň podržet kamarádovi. Třetí den jsem udělal chybu a koupil bonbony. Od té doby počet dětí narůstal geometrickou řadou. Až do momentu kdy jsme to museli zastavit. Nebylo možné uspokojit celý dav pod korbou náklaďáku.  A když jsem hodil něco dolů - podat jsem se to ze strachu o ruku neodvážil, zavířilo se to jako hejno žraloků a propukali rvačky. Chvíli je ještě bavilo chodit pro nic, ale pak se situace stabilizovala a přišla jen sem tam ta malá co chodila prvně.

V levo je ten brácha a napravo za sloupkem sestra.

Několikrát jsem se byl podívat i níž v údolí. To vždycky přes oběd abychom se nevrátili příliš brzy před večeří, protože výkoňák (výkonný praporčík) byl blb a nerad nás viděl si mezi večerním a odpoledním zásobovacím kolem, oddechnout na pokoji. To že jsme se pak vraceli když už dávno ostatní měli po práci mu nevadilo, ale to je ten v legii všudypřítomný debilismus.

Kluci tam byli ubytovaní v ještě z části nedostavěné škole - mimochodem taky z peněz EU. Takže alespoň nespali v mokru ve stanech jak bylo původně plánováno. Škola měla kapacitu 300. lidí. Když jsme se zeptali ředitele proč tolik na pár domků, tak nám řekl že tam bylo tolik dětí, ale že je Srbové odvlekli a pak je už nikdo neviděl. Zeptali jsme se jestli nás má za idioty a pak vyklopil, že tam v době kdy se bojovalo ještě žádná škola ani osada nebyla. Byla to srbská obdoba našich chráněných přírodních oblastí a bylo tam zakázáno stavět.

Osada a škola co tam stojí teď jsou první vlaštovky naplánovaného zástavby asi pro 5000 obyvatel. Ještě se vrátím k té škole. Když jsme z tamo odjížděli navštěvovalo školu 30 dětí z toho jestli se dobře pamatuji 14 právě od samotného pana ředitele. Měl totiž tři manželky. Nicméně tak chráněná oblast padla za oběť vyšším cílům. Bez obalu řečeno Albánská expanze do ještě zatím Srby obydlených území. Bylo to vidět opravdu všude. Množství rozestavěných domů, stavební materiál je totiž dotovaný hádejte odkud.

Snažil jsem se na věc dívat objektivně a nenadřazovat žádné straně, ale nemohu se ubránit. Politika která se tam uplatňuje, a která se tam uplatňovat zřejmě bude i dál, je očividná. I USA nyní vyrukovalo s tím že by si odtrhnutí od Srbska dovedlo představit. Bodejť by ne když se po jejich zásahu v historicky Srbském území, expanzivní politikou Albánců, Srbové již stali jednoznačnou menšinou. Nesouhlasím s tím jak se Srbové rozhodli svého času kosovský problém řešit. Ale neschopnost zbytku světa objektivně a spravedlivě řešit problémy je zarážející. Pro mě osobně je to velice nebezpečný precedent.